LFŠ, švestkový sad a Descartes

Vydáno: 07.08.2011 21:06
LFŠ, švestkový sad a Descartes

37. Letní filmová škola v Uherském Hradišti pro mě byla po všech stránkách premiérová. Byla jsem na ní poprvé a poprvé jsem ukázala na veřejnosti to, co jsem předtím ukazovala jen svým milým a omylem párkrát svým divadelním spoluhráčům v šatně. Šlo o mé poprsí.

 

 

To takhle přijedete do Hradiště s úplně nepřipraveným představením (Vojta za to nemůže), začnete zkoušet a najednou je tu scéna, ve které má být švestkový sad (za to už Vojta může). Do stanu se vám sad nevejde a vlastně ani není žádný po ruce. Po ruce jsem jen já, jelikož zbytek herců (4) v té scéně hraje. A tak se inscenační tým, složený ze čtyř mužů a mě, zamyslí a prý, že bych mohla hrát strom (jako švestku). Ale jak to udělat, aby bylo poznat, že jsem švestka? Mužské myšlení mě nikdy nepřestane překvapovat! Prý že bych mohla ukázat prsa! A já, ve své naivitě a nepoučitelnosti, zavtipkuji: A co kdybych si je namalovala namodro? A za půl hodiny už si to šinu po Hradišti a hledám papírnictví. To abych si koupila modrou temperu a mohla si své poprsí (na které jsem poprávu hrdá, teď už na to mám svědků až moc) namalovat namodro.

 

Popisovat inkriminované představení je zbytečné, ti co ho viděli, ho prostě viděli a ti co ho neviděli, to stejně nemůžou pochopit. L'Esprit du voyage je totiž o aktuálním prožitku.

 

Zajímavější je spíš otázka, kterou mi za tři dny položila zubařka na poloviční úvazek, která na druhý půlúvazek studuje klasickou filosofii. Zeptala se mě: A to ti to nevadilo, ukázat všem prsa? Po mé banální odpovědi, že je to přece divadlo a že už je, například v již zmíněné šatně, pár cizích lidí vidělo, jsem se trochu zamyslela (teď je čas na trochu proudu vědomí): prsa, prsa, za která se nestydím, diváci, co vidí moje prsa, mužští diváci, kteří vidí moje prsa, za která se nestydím, prsa, za která se nestydím, protože si myslím, že jsou hezká... A tak odpovídám: Asi budu trochu exibicionistka a hlavně asi budu žena, která touží po obdivu mužů. Asi budu úplně obyčejná ženská, která se chce líbit chlapům. A zubařka filosofka se jen zasměje.

 

Jí se to směje, když studuje klasickou filosofii a neukázala tři dny před tím pár desítkám lidí prsa! Ale já jsem v tu chvíli zjistila něco, co jsem před sebou dlouhou dobu tajila. Kde jsou doby, kdy jsem si myslela, že se maluju jen kvůli sobě a ne kvůli tomu, abych se líbila? Teď už jsem jen většinová žena.

 

Pro mě vskutku šokující zjištění (kdo si o sobě nerad myslí, že je zvláštní, ať hodí kamenem!), ale nakonec dost osvobozující zjištění. A tak na základě svých nově nabytých zkušeností porovnaných s některými sociobiologickými teoriemi měním Descartovo Myslím, tedy jsem na své Líbím se, tedy jsem. A komu se to nelíbí, ať jde ke švestce!